Ústecký masakr, tedy poválečné vraždění německého obyvatelstva v Ústí nad Labem, připomene letos v rámci Roku smíření v litoměřické diecézi vedle pietního aktu u pomníku v Krásném Březně a ekumenické modlitby na železničním mostě také bohoslužba v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Collegium Bohemicum nabízí také možnost komentované prohlídky výstavy Naši Němci v Oblastním muzeu. Do Ústí nad Labem se při té příležitosti vypraví i apoštolský administrátor litoměřické diecéze, arcibiskup Stanislav Přibyl. Ústecké vraždění 31. července 1945 odstartovala exploze miničního skladu. „Nikdo už patrně nezjistí, zda šlo o nešťastnou náhodu či úmysl. Objevovaly se v té souvislosti rovněž zprávy, že výbuchy byly inscenovány s cílem prosadit odsun Němců. Ať tak či onak: byla to tragédie. Exploze poškodily továrnu, na místě zůstalo 28 mrtvých a řada dalších dělníků byla zraněna. Uvádí se 39 osob těžce a 200 osob lehce," popisuje historik Michal Pehr z Ústavu pro studium totalitních režimů. Z výbuchů byli obviňováni místní Němci, respektive Wehrwolfové, tedy nacistické polovojenské jednotky, které měly na konci války vést partyzánský odpor proti postupujícím spojencům. „Nikdo si nedával práci s hledáním opravdových viníků," pokračuje v líčení Michal Pehr a dodává: „Tragédie vyvolala přímo davovou psychózu. Na několika místech ve městě začali bít, týrat a střílet Němce. Revoluční gardy, náhodní kolemjdoucí ale i vojáci - jak českoslovenští, tak sovětští - se v tu chvíli zapojovali do běsnění jako smyslů zbavení. Podle vzpomínek svědků to však až na malé výjimky nebyli čeští starousedlíci, kteří v Ústí prožili válku."  Na mostě Edvarda Beneše, před nádražím (ale i na dalších místech) docházelo k děsivým scénám pouličních masakrů, které měly potrestat domnělé strůjce výbuchu. Nevinní lidé německé národnosti byli házeni do Labe z mostu. Jedna z pozdější zpráv to popsala slovy, že Němci byli: „biti, ubíjeni klacky, stříleni, pobíjeni bodáky nebo shazováni do Labe“. „Přesný počet obětí tohoto masakru není jistý. Zpravidla se uvádí v rozmezí 50 až 100 osob. Nikdo za toto bezpráví nebyl později potrestán. Poválečné vyšetřování směřovalo do ztracena a celá událost se stala tabu," vysvětluje historik. Tehdejší události popsala loni při pietním aktu jedna z pamětnic, Brigitta Gottmann. „Bylo to děsivé a nikdo netušil, kam až to může zajít. Moje babička v nářcích prchala z města. Tenkrát nám dětem říkali, že se sem zase vrátíme. Do tohoto krásného údolí Labe se vracím posledních třicet let a jsem vděčná, že to je možné,“ uvedla.Setkání v den výročí masakru – 31. července – se účastní zástupci rodáků německé národnosti a jejich potomků, tak i představitelé spolků a veřejného života.  Od jedenácté dopoledne je možné shlédnout při komentované prohlídce (v češtině i němčině) výstavu Naši Němci. Jedná se o stálou expozici v Oblastním muzeu Ústí nad Labem, kterou připravilo Collegium Bohemicum.  Vzpomínková akce začne 31. července 2026 ve 14. hodin v ulici U cukrovaru u pamětní desky připomínající české a německé oběti výbuchu muničního skladu. U desky budou položeny květiny a proneseny krátké proslovy. Vzhledem k rekonstrukci mostu Dr. Edvarda Beneše se v 15. hodin sejdou účastníci pietního shromáždění na ústecké straně pěší části železničního mostu. Pietní akt bude pokračovat v místě, kde bude umístěna dočasná připomínka masakru a kopie původní pamětní desky, která je v současnosti uložena v Oblastním muzeu Ústí nad Labem. Vzpomínková akce bude zakončena modlitbou a společným symbolickým odhozením květin do proudu řeky Labe.  Po zakončení jsou účastníci zváni ke společnému setkání u kávy.  Program:11.00 komentovaná prohlídka výstavy Naši Němci (Oblastní muzeum Ústí nad Labem, pořádá Collegium Bohemicum)14.00 setkání u pomníku v Krásném Březně, přesun na železniční most15.00 ekumenická modlitba na mostě, poté setkání na faře18.00 mše svatá v arciděkanském kostele, hlavní celebrant arcibiskup Stanislav PřibylMěsto Ústí nad Labem zajistilo letos na akci je autobus k přesunu z Mírového náměstí (odjezd 13:50) k cukrovaru, následně převoz tímto autobusem přímo ke schodům na most a pak i odvoz zpět na náměstí. . Plakátek v češtině (*.pdf) Plakátek v němčině (*.pdf) Ohlédnutí historika Michala Pehra (*.docx). Snímky zachycují loňské setkání připomínající osmdesáté výročí Ústeckého masakru s modlitbou P. Martina Davídka a Radka Nováka. 

Srpnové setkání Roku smíření v litoměřické diecézi se uskuteční v kapli sv. Josefa ve Svoru na Českolipsku. Ekumenickou bohoslužbu 8. srpna v 10.00 povede arcibiskup Stanislav Přibyl. Během Roku smíření stojí obvykle v centru pozornosti místa, jejichž válečné a poválečné osudy jsou už známé. Platilo to například o červnovém Pochodu Postoloprty-Žatec (účastníci uctili oběti největšího poválečného masakru civilních obyvatel před vražděním ve Srebrenici) či o pietním shromáždění a mši svaté za oběti i pachatele vražd v Ústí nad Labem (31. červenec).Střelba u drážního domkuStanislav Přibyl, který k připomínkám tohoto násilí a modlitbám za smíření zve, vybral společně s historiky i lokality méně známé, kde se odehrálo násilí v menším rozsahu. Právě na takových místech se totiž ukazuje děsivá realita konkrétních lidských příběhů. „V srpnu a v září 1945 se ve Svoru a okolí odehrály tragické události, které snad lépe pomohou porozumět té době,“ popisuje archivář litoměřického biskupství Martin Barus a přibližuje: „Klíčovým místem celého příběhu ve Svoru je strážní domek č. 18 při železniční trati z Nového Boru do Svoru, kde se tehdy dráha křížila se starou silnicí spojující tato dvě sídla. Od července 1945 tu sloužil Jindřich Beran. Společně s někdejším novoborským sklářem Jaroslavem Maštalířem, který se vydával za partyzána a chodil po okolí ozbrojený v jakési neurčitelné uniformě, a s několika dalšími mladíky využili tehdejší protiněmeckou atmosféru ke spáchání několika bezprecedentních činů.“ Dne 31. srpna 1945 zde zadrželi Elsu Seidlovou a Elfriede Wilhelmiovou, které byly již v červnu odsunuty z Nového Boru, kam se však chtěly tajně vrátit pro některé své věci. Měly být znovu dopraveny do českolipského internačního tábora, ale nedaleko zmíněného strážního domku byly obě zastřeleny. „Asistovali tomu – za nepšíliš zřejmých okolností – také tři vojáci novoborské vojenské posádky. V úterý 11. září pak byly u domku zadrženy Gertruda Hacklová, Marta Rebischová a Herta Pitschová, které tudy náhodou cestovaly. Protože dvěma z nim chyběly potřebné doklady, měly být také zastřeleny. Dvěma se však podařilo uprchnout a třetí byla několikrát znásilněna,“ uvádí Martin Barus.   V neděli 30. září 1945 pak byl v lese pod nedalekou horou Klíč zastřelen místní antifašista Josef Gube z Arnultovic u Nového Boru. Přesné okolnosti těchto násilných činů se nepodařilo do detailu rozkrýt ani soudnímu vyšetřování, které se rozeběhlo ještě na podzim 1945. „Je však zřejmé, že se jednalo o naprosto nevinné oběti, které mohly nanejvýš porušit místní zákaz vstupu do lesů pro německé obyvatele z něhož byl však Josef Gube vyňat,“ doplňuje Martin Barus.   Část obviněných v čele s Maštalířem a někdejšími novoborskými vojáky byla v roce 1947 zproštěna obvinění na základě zákona č. 115/1946 Sb., který anuloval jakékoliv trestné činy, které byly v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 spáchány na okupantech a jejich pomahačích. Na Jindřicha Berana, jeho ženu Milenu a další dva obviněné (Josefa Soju a Vladimíra Vonostránského) nebyl tento zákon uplatněn, a tak byli za násilné činy odsouzeni k mnohaletému trestu vězení. Bohoslužba ve Svoru bude tentokrát ekumenická a naváže na ni setkání se Stanislavem Přibylem, místními duchovními i představiteli veřejné správy. Místní chystají i drobné pohoštění. Plakátek (*.pdf).  Historický medailon poválečného dění ve Svoru od archiváře litoměřického biskupství Martina Baruse (*.docx).