V kostele Vzkříšení Páně v Terezíně se v sobotu 9. května sešli zástupci několika křesťanských církví ke společné ekumenické bohoslužbě. Setkání připomnělo bolestnou historii města a zdůraznilo potřebu uzdravování a scelování ran, jež obzvláště Terezín poznamenaly mimořádně dramaticky. Za války i po jejím skončení zde v nelidských podmínkách trpěly, byly týrány a umíraly tisíce lidí. Úvod bohoslužby patřil připomenutí dějinných souvislostí. Krátký medailon z pera doc. Jaroslava Šebka z Historického ústavu České akademie věd připomněl, že na podzim roku 1941 začalo ve městě vznikat ghetto, jímž postupně prošlo na 140 tisíc Židů. Přímo v terezínském ghettu zemřelo kolem 35 tisíc lidí následkem katastrofálních podmínek, psychického vypětí i brutálního zacházení nacistických dozorců. Pohnutá historie Terezína však po osvobození neskončila.„Nepříliš známou kapitolou dějin Terezína v poválečné době byla skutečnost, že v Malé pevnosti byl v roce 1945 zřízen internační tábor pro Němce, který existoval až do roku 1948. Téma bylo dlouhou dobu tabu a teprve v 90. letech vznikly první studie, zejména z pera historika Marka Poloncarze. Ten uvádí, že terezínským internačním táborem celkem prošlo zřejmě na 3800 mužů, žen a dětí. Kolem 60 % tvořily osoby, které před válkou disponovaly československým občanstvím. Zbytek tvořili převážně Němci, prchající před postupující frontou. V důsledku špatných životních podmínek, podvýživy a infekčních nemocí zemřelo v táboře nejméně 548 osob. Osud několika desítek dalších lidí nelze uspokojivě vysvětlit. Někteří z nich se však pravděpodobně stali oběťmi násilností páchaných dozorci,“ uvádí Jaroslav Šebek.Právě k těmto číslům se v kázání vrátil arcibiskup Stanislav Přibyl. Varoval před tím, aby se spravedlnost poměřovala počty obětí a aby byli lidé redukováni na pouhé položky ve statistikách. Zdůraznil, že když zemře jeden člověk, umírá celý svět. V této souvislosti poukázal také na současnou politickou atmosféru, v níž se téma smíření s Němci znovu setkává s odporem. „Rok smíření se ukázal jako znamení doby, vždyť se podívejte, co se děje v politice. A to tady bylo vždycky: když je nejhůř, tak se vytáhne karta nějakého ohrožení, začneme počítat lidi jako nějaké kusy ve statistikách a začneme si utvářet vlastní spravedlnost,“ uvedl Přibyl. Jak zdůraznil, Ježíš po nás nechce nějaké výjimky v odpouštění, kdy řekneme „tak tady odpustím, tady už ne, tady se s tebou smířím, ale tady už ne.“ „My prostě musíme odpouštět vždycky! A to je nesmírně náročné a jestliže budeme jenom v tomto poslušní Krista a jeho slov, tak se dostaneme v podstatě na ostří nože, protože lidé okolo nás takto nesmýšlejí. Ti budou řešit to, jestli náhodou jsme neodpustili příliš, jestli si náhodou nezadáváme, jestli náhodou není potřeba porovnat tohle číslo s tamtím číslem,“ zdůraznil arcibiskup a doplnil: „A to je jenom zástěrka pro to, že si někdo přihřívá vlastní polívčičku, která je vedena strachem. Takže: jsme povoláni k tomu nebát se, uvědomit si, za jakou cenu jsme byli vykoupeni, a toto usmíření hlásat – ať vhod, či nevhod. A zdá se, že v dnešní době to je spíš nevhod, ale nedá se nic dělat. Musíme vytrvat!“Práce nás křesťanů Téma křesťanského odpuštění zaznělo v evangeliu z 21. kapitoly Janova evangelia. Ježíš se v něm ptá Petra, který jej předtím zapřel: „‚Šimone, synu Janův, miluješ mne?‘ Petr odpovídá: ‚Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.‘ Ježíš mu na to říká: ‚Buď pastýřem mých ovcí!‘“ Podle arcibiskupa je právě v tomto okamžiku patrné, že odpuštění neznamená pouze prominutí viny, ale také obnovení důvěry. „Mohl mu klidně říct: ‚V nejtěžší chvíli, kdy jsem na tom byl nejhůř, jsi zklamal. Jdi od toho, jsi k ničemu.‘ Petr zde ale vyznává pokoru a Ježíš mu dává druhou šanci,“ poznamenal Přibyl s tím, že tato slova je třeba vtělit do života. „Stále připomínám svého dědečka, který chodil kolem souseda dvacet let a říkal, „Dobrý den!“ . Celá ulice to věděla, že soused je křupan, ale děda mu to nedal nikdy najevo. A po dvaceti letech najednou na dědův pozdrav odpověděl. To obdivuju, a myslím, že taková je práce nás křesťanů. Prostě vydržet s nervama a vidět v tom druhém taky toho, kterého Bůh miluje, taky toho, kterého Bůh stvořil. Může to být v zaměstnání, ve farnosti, v církvích, ve společnosti,“ vyzdvihl Stanislav Přibyl.  Po kázání následovala společná modlitba Otče náš, která zazněla česky i německy. Duchovní různých denominací poté přednesli přímluvy za svornost mezi národy, za místa zasažená válkou, za smíření rozdělené společnosti skrze pokoru k Pravdě i za všechny, kdo v Terezíně trpěli. Před závěrečným chvalozpěvem Te Deum společně požehnali přítomným. Celé setkání bylo zakončeno pohoštěním, které připravili farníci z Terezína a okolních farností.Rok smíření pokračuje, příští zastávka: PostoloprtyIniciativa Rok smíření pokračuje i po jmenování Stanislava Přibyla pražským arcibiskupem, a to za jeho osobní účasti. Další bohoslužba smíření se uskuteční ve středu 3. června v rámci 5. ročníku studentského pochodu Postoloprty – Žatec, k němuž se litoměřická diecéze v letošním roce přidala. Připomene největší masovou vraždy civilistů v Evropě mezi koncem 2. světové války a bosenskou Srebrenicí, při níž bylo na pokyn českých vojáků zmasakrováno minimálně 763 Němců včetně několika žen a dětí, některé odhady však hovoří i o více než 2300 obětech. Na osmnáctikilometrovou trasu, vedoucí symbolicky v opačném směru pochodu, při němž byli hnáni žatečtí Němci do Postoloprt, vyrazí se studenty i arcibiskup Přibyl a na jeho závěr odslouží v 17:00 mši svatou v kapucínském kostele Korunování Panny Marie v Žatci. Právě jeden z tamních kapucínů během pochodu smrti zahynul. (vsa) Foto: Anička Guthrie, Člověk a víra.

Uplynulý víkend patřil v Dlouhém Mostě, ve Zdislavě a Hrádku nad Nisou mužům a ženám na jednostopých strojích. Požehnal jim jáhen Michal Olekšák. Bohoslužby tentokrát provázel nebývalý zájem. Na třech místech se sešlo na šest set jezdců bez ohledu na jejich víru nebo praktikované křesťanství. Kostel v Dlouhém Mostě zaplnili do posledního místa. „Mám radost, že  přijeli společně prosit po požehnání do nové sezóny,“ uvedl Michal Olekšák.  Bohoslužbu slova v jeho domovské farnosti Dlouhý Most zahájila svým vystoupením violoncellistka Anežka Krouská a čtení z Písma se ujali příslušníci Policie ČR v Liberci, kteří si rovněž přijeli pro požehnání. Jáhen Olekšák ve své promluvě připomněl důležitost vzájemné úcty, ohleduplnosti a tolerance na cestách. „Boží požehnání nás má provázet a stále znovu nám tyto hodnoty připomínat – zodpovědnost za naše jednání však zůstává na každém z nás,“ zdůraznil a doplnil, že návrat domů je tím nejkrásnějším cílem každého motorkáře i jeho blízkých. Svěcenou vodou, jak je jeho zvykem, nešetřil. „Nebylo to jen nějaké symbolické, ale já mu to kropení-máčení odpouštím,“ ohlížela se s za víkendem s úsměvem Zuzana Bumbová, ekonomka litoměřického biskupství a „spolujezdkyně“ svého manžela Martina.  Zájem motorkářů o setkání, které připomínalo bezpečnost a ohleduplnost potěšil jak pracovníky Besipu, tak i policie, která projevila zájem se příští rok přihlásit organizátorům předem a také rozesílat oficiální pozvánky. Snímky Jana Přibylová