V sobotu 9. května se uskuteční už pátá bohoslužba Roku smíření v litoměřické diecézi. Apoštolský administrátor litoměřické diecéze a pražský arcibiskup Stanislav Přibyl, který ekumenickou bohoslužbu povede, tentokrát zve do Terezína. Modlitební shromáždění se sejde v 15 hodin v místním kostele Vzkříšení Páně. Dorazí i zástupci nekatolických církví. Pozvaní jsou lidé z širokého okolí a bohoslužba připomene oběti místního ghetta, sběrného a průchozího (tranzitního) tábora, vězeňského města pod správou SS a také poválečného internačního tábora pro Němce, který zde existoval do roku 1948.Židovské ghettoPevnostní město Terezín se stalo jednou ze součástí nacistických plánů na genocidu židovského obyvatelstva. Na podzim 1941 začalo v Terezíně vznikat ghetto, kterým prošlo kolem 140 000 Židů z různých částí okupované Evropy. Na následky otřesných hygienických podmínek, hladu, nedostatečné zdravotní péče, obrovského stresu a brutálního zacházení ze strany nacistických dozorců, jich zahynulo přímo v terezínském ghettu kolem 35 000.. „Velký podíl tvořili staří lidé, ale také děti. Současně byly z terezínského ghetta vypravovány transporty do pekla dalších ghett v okupované Evropě a vyhlazovacích nacistických táborů, v nichž se nacházelo kolem 87 000 lidí, z nichž přežila jen malá část. První transport vyjel z Terezína v lednu 1942,“ uvádí historik Jaroslav Šebek z Historického ústavu České akademie věd.Věznice GestapaV červnu 1940 zřídilo v Malé pevnosti v Terezíně svou věznici také Gestapo. Její branou prošlo kolem 32 000 lidí, zatčených za svou účast v protinacistické rezistenci. Mezi vězněnými byl například v létě 1942 pozdější pražský arcibiskup Josef Beran (1888-1969). Probíhaly zde také popravy, jejichž obětí se stalo 250 lidí. Současně zde na následky trýznění a špatných hygienických a zdravotních podmínek zahynulo kolem 2600 vězňů a tisíce dalších pak po deportacích do dalších koncentračních táborů. „Nacistické zločiny zde byly spáchány ještě v posledních okamžicích války, když bylo 2. května 1945 popraveno více než padesát vězňů, většinou mladých lidí, převážně členů odbojové organizace Předvoj. Smrt si však vybírala oběti i po osvobození, kdy zde umírali vězňové v důsledku tyfové epidemie,“ připomíná Šebek.  Po válce vězení pro NěmceNepříliš známou kapitolou dějin Terezína v poválečné době byla skutečnost, že v Malé pevnosti byl v roce 1945 zřízen internační tábor pro Němce, který existoval až do roku 1948. Téma bylo dlouhou dobu tabu a teprve v 90. letech vznikly první studie, zejména z pera historika Marka Poloncarze. Ten uvádí, že terezínským internačním táborem celkem prošlo zřejmě na 3800 mužů, žen a dětí. Kolem 60 % tvořily osoby, které před válkou disponovaly československým občanstvím. Zbytek tvořili převážně Němci, prchající před postupující frontou. „Osud shromážděných v táboře byl různý. Naprostá většina byla předána jiným táborům, sběrným střediskům, věznicím nebo soudům, což znamenalo odsun nebo trestní stíhání. Více než polovina Němců soustředěných v Terezíně byla v průběhu let 1946–1947 vyvezena do Německa. V důsledku špatných životních podmínek, podvýživy a infekčních nemocí zemřelo v táboře nejméně 548 osob. Osud několika desítek dalších lidí nelze uspokojivě vysvětlit. Někteří z nich se však pravděpodobně stali oběťmi násilností páchaných dozorci,“ popisuje historik Jaroslav Šebek a připomíná, že podobně jako v Terezíně, byly zřízeny poválečné internační tábory na místech bývalých nacistických koncentračních táborů. Například ten v Dachau, v americké okupační zóně, sloužil zejména pro internaci nacistického personálu koncentračních táborů, příslušníky SS a válečné zajatce. V sovětské okupační zóně byl zřízen takový tábor například na území nacistického koncentračního tábora v Buchenwaldu a zejména v Sachsenhausenu, kde byli internováni nejen nacističtí funkcionáři, ale i odpůrci nově se utvářející komunistické politické moci (z 60 000 vězňů v Sachsenhausenu jich zemřelo v letech 1945-50 v důsledku hladu a nemocí kolem 12 000)..  Co je Rok smíření?Vyhlásil ho biskup Stanislav Přibyl v litoměřické diecézi při příležitosti 80 let od založení Ackermann-Gemeinde po vyhnání obyvatel německé národnosti. Při dvanácti bohoslužbách na dvanácti místech na území severu Čech připomíná vysídlení německých obyvatel z území severu Čech po 2. světové válce, které často provázely násilnosti i vraždění.Jedná se o duchovní iniciativu, která má vést k přiznání, odpuštění a smíření válečných vin a poválečného revanšismu.Na setkání přicházejí příslušníci obou národů, duchovní křesťanských církví, zástupci spolků i německé ambasády. Přizváni jsou i členové židovské komunity. Snímky z předchozích bohoslužeb roku smíření Jiří Nývlt a Jana Chadimová/Člověk a Víra.

Do hlavního města odcestoval Stanislav Přibyl z Litoměřic na slavnostní intronizaci dodávkou půjčenou z Hospice sv. Štěpána. Vyrazil den předem, aby se setkal u nových svatovítských varhan s prezidentem a odcházejícím arcibiskupem Janem Graubnerem. Vezl si postel, matraci a dvě banánové krabice osobních věcí. Poutníky z pražské arcidiecéze (ale i ze severu Čech a z celé země) vítal v sobotu 25. dubna v Praze prosluněný den. Do chrámu se jich hrnuly stovky a spolu s nimi biskupové z České republiky i ze zahraničí, kněží, řeholníci a na osm set čestných hostů, včetně představitelů veřejného života v čele s prezidentem Petrem Pavlem a jeho paní Evou. Svatovítská katedrála zářila barvou vitráží a nad hlavami shromáždění se nesl zvuk zvonů (včetně toho největšího – Zikmunda) a zpěv katedrálního sboru.Políbení kříže a P. Radek Jurnečka v České televiziVe vstupu do katedrály zastavili závěr liturgického průvodu, zejména Stanislava Přibyla, členové metropolitní kapituly a přivítali jej v hlavním chrámu pražské arcidiecéze. Nový arcibiskup políbil kříž a pokračoval do presbytáře. V tu chvíli odpovídal v přímém přenosu České televize na otázky Kateřiny Rószové někdejší litoměřický generální vikář, nyní delegát ad omnia Radek Jurnečka. „Náš biskup věděl, co je v naší diecézi rozechvělé a co je tu dobré. Dovedl oslovit lidi, kteří k němu přicházeli se svými těžkostmi, slabostmi i bolestmi. Uměl být lidem oporou. On měl zásadu stavět na přátelství a přicházet za lidmi. S pravdivostí. To byl základ jeho vize,“ uvedl v rozhovoru. Připomněl také Rok smíření v litoměřické diecézi a litoval, že už ho nebude „mít vedle sebe“. „Teď bude od nás sto kilometrů, ale díky tomu, že bude naši diecézi do jmenování nového biskupa apoštolským administrátorem, bude stále náš. Co zasel, v tom budeme pokračovat: zejména v přátelství, které vzbudilo v lidech touhu otevřít se, být sobě blíž a vstřícnější.“ Popřál mu odvahu, umění ztišit se před druhými, tedy naslouchat a obrovskou dávku trpělivosti.Jan Graubner předal pastýřskou berluSlavnostní bohoslužbu zahájil někdejší pražský arcibiskup Jan Graubner, který přivítal přítomné. Děkan Metropolitní kapituly u sv. Víta, P. Ondřej Pávek, přečetl papežskou bulu kterou Lev XIV. jmenoval do Prahy nového arcibiskupa. Ručně psanou na pergamenu včetně připomenutí životních milníků nového arcibiskupa. Převzetí pražské arcidiecéze pak proběhlo prostým, ale srozumitelným gestem: Jan Graubner předal Stanislavu Přibylovi biskupskou berlu, pastýřskou hůl a Stanislav Přibyl usedl na katedru, tedy biskupské sedes. Od té chvíle také vystupoval v roli hlavního celebranta.Kázání jako programové prohlášeníKázání nového arcibiskupa bylo inspirované osobností jeho biřmovacího patrona a zároveň pražské arcidiecéze, sv. Vojtěcha. Životní příběh světce označil Stanislav Přibyl za trvalou výzvu pro církev i dnešní společnost. Bývá zvykem, že kázání při intronizaci je svým způsobem „programem“ nového pastýře. Hned na úvod se proto Stanislav Přibyl omlouval, že je dlouhé. Vyzdvihl několik momentů ze života sv. Vojtěcha, které jej v jeho službě oslovují. Bylo to „bytí na cestách“ sv. Vojtěcha, kterým nový pražský arcibiskup připomněl často skloňovanou synodalitu, dále jeho mnišství, v němž vytvářel samotu a prostor ticha pro setkání s Bohem (což dnešnímu člověku schází) a připomněl také misionářskou činnost světce, která je aktuální „tady a teď“ v České republice. „Křesťanství není a nemůže být jen kulturní skutečností, ale mělo by stát na pevné víře, tedy na pevném vztahu člověka ke Kristu, na vztahu, který je autentický, jímž se v životě opravdu řídíme a který náš život formuje. Jakákoli polovičatost zde nemá místo. Vztahy buď máme, nebo nemáme; nemůžeme je současně mít i nemít. Být křesťanem neznamená jen to, že někam patříme, ale že vztah člověk – Bůh a člověk – člověk je žitý, viditelný, má schopnost vyzařovat do okolí a formovat druhé. Nijak násilně, ale přesto účinně podle Ježíšových slov, že máme být jako kvas v těstě, jako sůl v pokrmu, jako světlo, které svítí a tím slouží,“ uvedl s tím, že právě tento životní styl oslovuje. „Je-li podle mé zkušenosti víra jako vztah žita opravdově, vede nás, ale i ty, kdo se na nás dívají – mnohdy oprávněně s nedůvěrou – k potřebě se o tomto vztahu více dovědět,“ doplnil.Bůh je milosrdný, ale má na nás nároky. Nemoralizujme. Ať je náš život svědectvímVelkou výzvou je pro nového arcibiskupa aspekt pastýřské služby, který propojuje hlásání evangelia o dobrém, milosrdném a odpouštějícím Bohu s hlásáním nároků, které na nás má. „V tomto, zdá se, byl svatý Vojtěch neúspěšný. Marně se snažil změnit morální klima ve společnosti jeho doby. Jeho snahy vždy skončily odchodem ze země a já jsem přesvědčen, že to nebyl projev uraženosti, ale bezradnosti,“ řekl. Upozornil v té souvislosti na nebezpečí sklouznutí k planému moralizování a odsouzení poměrů na jedné straně a plytkosti na straně druhé. „Snad i zde je účinným prostředkem autenticita vlastního života. To, co nemohu druhému předat, a nedej Bože nařídit, to mohu sám žít a tak o tom svědčit. Prosím, pojďme to dělat společně. Zvu vás k následování. Nemoralizujme, ale ať je sám náš život svědectvím. Myslím, že je to cesta náročnější, ale zcela jistě ve výsledku účinnější,“ požádal věřící. Jak řekl být misionářem znamená schopnost inkulturovat se, totiž vyjít z kultury těch, k nimž přicházíme, a pokoušet se křesťanskou víru v této kultuře zasít a nechat vyrůst.Evropa, pořádek ve vztazích a žádost: „dovolte mi být naivní“Na samotný závěr promluvy si nechal vzor Vojtěcha jako Evropana. Vyzdvihl, že biskup Vojtěch byl skutečně Evropanem, patronem nejen Čechů, ale i Poláků a Maďarů, ctěný v Německu i v Itálii. „Přirozeně propojuje různé kultury, národnosti a jazyky – a univerzálním komunikačním prostředkem bylo pro něj křesťanství. Tento přístup nezestárnul. Myslím, že děláme velkou chybu, když stále podléháme pokušení se v Evropě jeden od druhého trhnout, jeden se proti druhému vymezit, jeden z druhého získat co nejvíce výhod na jeho úkor. Pokud bude Evropa jen ekonomickým a sociálním projektem, pak je to pochopitelné chování. Ale Evropa měla, má a musí mít duši, která se z mnoha kulturních a spirituálních impulsů tvořila po tisíciletí a kde křesťanství hrálo podstatnou roli! Jsem přesvědčen, že návrat ke křesťanským, duchovním kořenům Evropy není pohledem do muzea či dávno zašlé minulosti, ale že je to sestoupení na hlubinu, které musíme mít odvahu podniknout. To byla cesta otců zakladatelů moderní Evropy, to byla cesta svatého Vojtěcha o téměř tisíc let dříve a já si moc přeji, aby to byla i moje cesta a vaše cesta, zkrátka naše cesta,“ zdůraznil Stanislav Přibyl. Startovní metou, jak to vše uskutečnit je podle jeho slov „udělat si pořádek ve vztazích“. „Hledat to, co nás spojuje, a ne to, co nás rozděluje. Musí přestat platit staré římské přísloví: ,Člověk člověku vlkem,‘ a musíme znovu začít žít vztahy, ke kterým jsme byli Bohem povoláni, vztahy charakterizované přátelstvím a tím, co my křesťané nazýváme ctností lásky. Musíme stavět mezi sebou mosty: skutečné, nikoli virtuální. Je třeba, abychom byli velkorysí a o druhém smýšleli lépe. Vím, že si říkáte: Ten je ale naivní! Ano, dovolte mi být naivní. Někdo to ale říct musí,“ uzavíral svou homilii. Katedrála jej za jeho slova odměnila potleskem.Rodina a pozdravy hostůMalou „rodinnou“ chvílí bylo při liturgii přinášení obětních darů. Chléb a víno Stanislavu Přibylovi předal bratr Tomáš s manželkou Petrou, dcerou Markétou a synem Tadeášem. V závěru slavnosti se dostali ke slovu hosté. Jako první hovořil prezident České republiky Petr Pavel. Pražskému arcibiskupovi přál, aby ve své náročné službě nacházel oporu ve věrnosti vlastním hodnotám a v důvěře těch, které vede. Zároveň vyjádřil potěšení z toho, že oba – prezident i arcibiskup - hledají především to, co lidi spojuje, a usilují o zmírňování napětí ve společnosti. Následoval pozdrav apoštolského nuncia Juda Thaddeuse Okola, který Stanislava Přibyla ujistil o blízkosti a duchovní podpoře Svatého otce. Připomněl, že církev v České republice stojí na důležité křižovatce a čelí řadě výzev. Vídeňský kardinál a emeritní arcibiskup Christoph Schönborn, který pochází z litoměřické diecéze, kázal na Přibylově biskupském svěcení a je pro nového pražského arcibiskupa trvalou inspirací v biskupské službě, popřál novému pražskému pastýři vzájemnou důvěru s lidmi, kteří mu jsou svěřeni, schopnost si naslouchat a učit se, co znamená dnes být křesťanem. Připojil osobní radu, kterou pronesl i ke svému nástupci Josefu Grünwidlovi ve Vídni: „Naslouchej těm lidem, kteří ti upřímně říkají nepříjemné věci! Když se ‚šéfovi‘ hlásí jen ‚dobré zprávy‘, má pochlebování dveře otevřené dokořán.“ Nového arcibiskupa pozdravil také arcibiskup Josef Nuzík, předseda České biskupské konference. Za klérus arcidiecéze Zdenek Wasserbauer, pomocný biskup pražský a za věřící Jaroslav Němec, ředitel Arcidiecézení charity Praha.Požehnání ekumeny a rabínaPřed závěrečným požehnáním Stanislav Přibyl v presbytáři poklekl a shromáždění představitelů nekatolických církví a společenství křesťanů proneslo společně požehnání. Zvlášť silný okamžik nastal, když mu přál rabín David Maxa a svatovítskou katedrálou se rozezněl jeho zpěv hebrejské modlitby požehnání. David Maxa působí v progresivní židovské komunitě Ec chajim v Praze, v Židovské obci v Liberci a také ve Federaci židovských obcí v České republice. Je členem představenstva Světové unie progresivního judaismu. Jeho otec, operní pěvec Hynek Maxa, přežil holokaust díky pomoci zaměstnanců plicního sanatoria, které během války fungovalo v exercičním domě na Svaté Hoře u Příbrami (tedy na jednom z někdejších působišť Stanislava Přibyla). Poslední slovo patřilo arcibiskupu Stanislavu Přibylovi, který poděkoval papeži Lvu XIV. za důvěru a biskupům za jejich podporu. Oznámil také jmenování nového generálního vikáře pražské arcidiecéze. Stal se jím P. Josef Ptáček, kanovník Kolegiátní kapituly Nanebevzetí Panny Marie na hradě Karlštejně a dosavadní farář ve farnosti u kostela svatého Filipa a Jakuba v Praze-Hlubočepích. Cestou od oltáře položil Stanislav Přibyl květiny na hrob kardinála Josefa Berana.Tři hodiny blahopřání a oslava s kněžímiPo slavnosti se nový pražský arcibiskup věnoval hostům na nádvoří a v zahradě arcibiskupství. Celé tři hodiny přijímal pozdravy a blahopřání a od přátel také celou řadu dárků. Následující den pak slavil společně s členy presbyteria pražské arcidiecéze nešpory v břevnovském benediktinském klášteře a kněze a jáhny pozval na klobásu a žejdlík piva.Promluva Stanislava Přibyla (*.docx). Závěrečné slovo nuncia (*.docx). Pozdrav Christopha Schönborna (*.docx). Záznam bohoslužby v archivu České televize.. Interview speciál ČT 24 - vysílané v den slavnosti. Snímky fotografové společenství Člověk a Víra.