V pátek 24. července v 18.00 přijme v kostele sv. Kryštofa v Kryštovově údolí (Liberecko) jáhenské svěcení Jakub Jan Disman. Jeho povoláním je advokacie i správa majetku farností. Nyní k tomu přibude i jáhenská služba. Co vás přivedlo k jáhenskému svěcení, proč chcete sloužit církvi jako jáhen?. Můj první kontakt s církví a vlastně i téma služby v církvi přišlo v předškolním věku. To jsem chodil v Litoměřicích s babičkou na plovárnu přes Dómské náměstí. Babička mi tenkrát říkala: „ne aby tě napadlo být knězem, oni nemůžou mít děti, víš“. Zůstalo mi to v paměti, ale úplně jsem se podle toho nezařídil. Když byla na samém začátku devadesátých let svatořečena Anežka Přemyslovna, nechal jsem se pokřtít. No a po střední škole jsem chtěl jít studovat teologii a vstoupit do semináře. Tatínek mi to zatrhl, možná přesněji nedoporučil, a tak jsem šel studovat práva a toulal se světem. Ale ten plamínek tam pořád byl. Vstoupil jsem proto do kláštera, kde jsem ale zjistil, že to není moje cesta životem. No a pak jsem přišel za Stanislavem Přibylem s nabídkou jáhenské služby. Po studiu a přípravě teď přijmu svěcení v kostele v Kryštofově údolí, kde už žiju a budu působit. A do Kryštofova údolí vás zaválo co?. Koupil jsem tam chalupu, začal tam chodit do kostela, a když pak paní kostelnici táhlo už mnoho let, začal jsem se starat o kostel. Byl jsem tam ustanoven administrátorem farnosti ve věcech majetkových. A teď ve mne dozrálo rozhodnutí dojít až k jáhenskému svěcení. Už žijete na faře?. Jezdil jsem tam na chalupu a bydlel v Praze, kde vykonávám advokacii, zkrátka mám civilní povolání. Covid mne naučil, že nemusím být přímo v hlavním městě, ale že jsem schopný pracovat z „Kryštofáku“, tak jsem začal na chalupě bydlet víceméně natrvalo. Pak jsem chalupu prodal a začal žít na faře a opravovat ji. Jaké je a bude vaše církevní pověření?. Prostě služba. K majetkové správě přibude ještě duchovní péče. Kromě Kryštofova údolí spravuji nyní ve věcech majetku ještě Hrádek, Chrastavu a další tři farnosti. Ty ale nyní předám knězi, který přijde do hrádeckého farního obvodu. Předpokládám, že jako jáhen budu sloužit právě v Kryštofově údolí a hned vedle je Liberec, kde bych měl být k ruce P. Františku Masaříkovi. Budu k dispozici tam, kde bude zapotřebí a kam mne ordináři pošlou. Co pro vás vlastně znamená to jáhenské svěcení na cestě životem, kterou jste načrtnul: od varování babičky na Dómském náměstí přes klášter, právnickou kariéru právě až k té církevní službě?. Vrátil jsem se před nedávnem z osmidenních ignaciánských exercicií, které vedl P. František Hylmar. Ukázalo se mi při nich, jak se mé povolání táhlo jako pověstná nit po všech těch klikatých stezkách a cestách. Prožívám radost od arcibiskupova telefonátu: „tak ano, počítej se svěcením, bude to 24. července – předtím ještě musí být udělení lektorátu a akolytátu a duchovní cvičení“. Uvědomil jsem při exerciciích, že můj život k tomu celou dobu směřoval. A najednou to začalo být úplně reálné. Jak o mne řekl otec Stanislav při udílení akolytátu v Jablonném: „jde do tuhého“.  Po exerciciích se mi vlastně ulevilo, protože jsem tam jel s rozechvěním, jestli jsem toho hoden, jestli to není pro spoustu jiných vzdělanějších a zbožnějších. Něco ve mně během toho týdne uzrálo: ano, jsi k tomu volán a neboj se. A jaké jsou vaše rodinné poměry?. Žiju sám. Od té doby, kdy jsem vstupoval do toho kláštera, tak ač jsem nesložil věčné sliby, od počátku jsem cítil, že celibát je forma života pro mne – a tak se toho držím.

Srpnové setkání Roku smíření v litoměřické diecézi se uskuteční v kapli sv. Josefa ve Svoru na Českolipsku. Ekumenickou bohoslužbu 8. srpna v 10.00 povede arcibiskup Stanislav Přibyl. Během Roku smíření stojí obvykle v centru pozornosti místa, jejichž válečné a poválečné osudy jsou už známé. Platilo to například o červnovém Pochodu Postoloprty-Žatec (účastníci uctili oběti největšího poválečného masakru civilních obyvatel před vražděním ve Srebrenici) či o pietním shromáždění a mši svaté za oběti i pachatele vražd v Ústí nad Labem (31. červenec).Střelba u drážního domkuStanislav Přibyl, který k připomínkám tohoto násilí a modlitbám za smíření zve, vybral společně s historiky i lokality méně známé, kde se odehrálo násilí v menším rozsahu. Právě na takových místech se totiž ukazuje děsivá realita konkrétních lidských příběhů. „V srpnu a v září 1945 se ve Svoru a okolí odehrály tragické události, které snad lépe pomohou porozumět té době,“ popisuje archivář litoměřického biskupství Martin Barus a přibližuje: „Klíčovým místem celého příběhu ve Svoru je strážní domek č. 18 při železniční trati z Nového Boru do Svoru, kde se tehdy dráha křížila se starou silnicí spojující tato dvě sídla. Od července 1945 tu sloužil Jindřich Beran. Společně s někdejším novoborským sklářem Jaroslavem Maštalířem, který se vydával za partyzána a chodil po okolí ozbrojený v jakési neurčitelné uniformě, a s několika dalšími mladíky využili tehdejší protiněmeckou atmosféru ke spáchání několika bezprecedentních činů.“ Dne 31. srpna 1945 zde zadrželi Elsu Seidlovou a Elfriede Wilhelmiovou, které byly již v červnu odsunuty z Nového Boru, kam se však chtěly tajně vrátit pro některé své věci. Měly být znovu dopraveny do českolipského internačního tábora, ale nedaleko zmíněného strážního domku byly obě zastřeleny. „Asistovali tomu – za nepšíliš zřejmých okolností – také tři vojáci novoborské vojenské posádky. V úterý 11. září pak byly u domku zadrženy Gertruda Hacklová, Marta Rebischová a Herta Pitschová, které tudy náhodou cestovaly. Protože dvěma z nim chyběly potřebné doklady, měly být také zastřeleny. Dvěma se však podařilo uprchnout a třetí byla několikrát znásilněna,“ uvádí Martin Barus.   V neděli 30. září 1945 pak byl v lese pod nedalekou horou Klíč zastřelen místní antifašista Josef Gube z Arnultovic u Nového Boru. Přesné okolnosti těchto násilných činů se nepodařilo do detailu rozkrýt ani soudnímu vyšetřování, které se rozeběhlo ještě na podzim 1945. „Je však zřejmé, že se jednalo o naprosto nevinné oběti, které mohly nanejvýš porušit místní zákaz vstupu do lesů pro německé obyvatele z něhož byl však Josef Gube vyňat,“ doplňuje Martin Barus.   Část obviněných v čele s Maštalířem a někdejšími novoborskými vojáky byla v roce 1947 zproštěna obvinění na základě zákona č. 115/1946 Sb., který anuloval jakékoliv trestné činy, které byly v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 spáchány na okupantech a jejich pomahačích. Na Jindřicha Berana, jeho ženu Milenu a další dva obviněné (Josefa Soju a Vladimíra Vonostránského) nebyl tento zákon uplatněn, a tak byli za násilné činy odsouzeni k mnohaletému trestu vězení. Bohoslužba ve Svoru bude tentokrát ekumenická a naváže na ni setkání se Stanislavem Přibylem, místními duchovními i představiteli veřejné správy. Místní chystají i drobné pohoštění. Plakátek (*.pdf).  Historický medailon poválečného dění ve Svoru od archiváře litoměřického biskupství Martina Baruse (*.docx).